Nedávno jsem navštívil jednu z velkých pil Vysočiny – ždíreckou Stora Enso. Řeč se nemohla vyhnout tématu kůrovce. (Je mimochodem zvláštní, že pila sice má obrovské množství kůrovcového dřeva, ale chybí jí kvalitní neporušené dřevo.)
Když vidím „rezavé" lesy a paseky ve velké části Vysočiny, je mi smutno. Naši předkové les vnímaly jako „rezervu", kterou pokácí jedině tehdy, pokud dojde k nečekaným výdajům. Nyní z jejich práce „těžíme". Co bude dál? Odborníci se musí domluvit, co s pasekami, jaké kombinace dřevin sázet a kde brát sazenice. Vysočina je také typická velkým množstvím malých vlastníků, kteří často mají jen drobnou domácí techniku. S tím nelze kůrovci čelit. Musíme pro ně proto hledat podporu, ať už při zpracování kalamity, tak při následném zalesňování. Chci se touto otázkou jako senátor i jako krajský zastupitel zabývat. Už totiž nejde jen o stromy, ale o celou tvář Vysočiny. Snad tato katastrofa přispěje k tomu, že si lidé začnou lesa víc vážit. A pochopí jeho funkci při zadržení vláhy, při ochlazování horka, při rekreaci a tak dále. Už také je potřeba ukončit nesmyslné hádky o způsobu hospodaření v lesích. Teď musí všichni táhnout za jeden provaz.
Ing. František Bradáč, senátor a krajský zastupitel
