GLOSA

Venku začíná být hezké počasí a lidé začínají chodit na procházky. I já se jdu projít. Mířím na okraj Rousínovského lesa, kde vždy nalézám opravdový klid. Ale čeká mne tu nemilé překvapení. U vstupu do lesa jsou na cestě vyjeté hluboké koleje od těžařské techniky a všude straší větve z vykácených stromů, takže tudy jen s obtížemi procházím. Od podzimu, kdy jsem se pod větvemi marně pokoušela hledat houby, se tu tedy žádný úklid neodehrál a z klidné procházky se rázem stává překážková dráha. Pokud nepořádek nezmizí, stane se pro návštěvníky lesa a pro houbaře lesní terén úhlavním nepřítelem. Narážím tady na jeden velký problém, který nese jméno restituce. Jelikož současní správci musí vrátit některé z lesů církvi, snažili se, aby jim porosty ještě na poslední chvíli přinesly nějaké to jmění. Kvůli velkému vytěžení bude muset církev po nynějších správcích místa opět zalesnit, což přinese obrovský výdaj. Zákon tím správci údajně neporušili, ale zdá se mi to jako hloupost, vykácet narychlo takové množství stromů a opětovné zalesnění hodit na toho, kdo bude les spravovat po restituci, a ještě po sobě nechat takovou změť nehodících se částí stromů. Škoda, že se většina současných majitelů a restituentů nechce domluvit na nějakém řešení, aby opět z těchto zpustošených prostorů byla krásná místa k rozjímání. Je jen dobře, že minstr zemědělství již další těžbu v lesích podléhajících restituci zakázal. Nezbývá mi než doufat, že ten nepořádek někdo uklidí, a přemýšlím, kam se příště vydám na výlet, když některé lesy už nejsou tak krásnými místy, jakými bývaly.