Nesamozřejmost mnoha věcí si uvědomíme až ve chvíli, kdy o ně přicházíme. Nebo když se alespoň taková hrozba objeví na obzoru. Nebo když v cizině zjistíme, že to či ono může být zcela jinak. Týká se to i lesů, jejich stavu v Česku a našeho (myšleno státu, společnosti, zákonů i hospodářů) vztahu k nim.
Během generací jsme si zvykli na jistá specifika. Už trvají tak dlouho, že se „zažrala" do naší společenské paměti i DNA a považujeme je za neměnná a jednou provždy daná. K nim patří mimo jiné i tato. Lesů je u nás – v evropském, zvláště středoevropském srovnání – stále poměrně dost. Prakticky všude se do lesů smí volně chodit (výjimkou jsou zvláštní zóny v chráněných územích či obory). V lesích, a to i v soukromých, se smí sbírat skoro všechny pochutiny (až na chráněné druhy) s minimální regulací. V lesích se může (opět s výjimkou jasně vymezených areálů, například nevyčištěných dopadových ploch v bývalých vojenských prostorech) bez potíží bivakovat a noclehovat, tedy přespat ve stanu či „pod širákem", pokud nerozděláte oheň a nenecháte po sobě odpad.
Celý článek najdete v LN.
