Kůrovcové kalamitě, která v letech 1868 až 1878 postihla šumavské hvozdy, věnovali naši předkové stejnou pozornost jako my té dnešní. Psaly o ní odborné časopisy u nás i v zahraničí, noviny varovaly, že „Šumavě hrozí záhuba", a čtenářům doporučovaly, aby si pospíšili a zastihli ještě „velkolepý obraz bývalé Šumavy", toto „velebné dílo přírody v úpadku veliké katastrofy". Přidali se spisovatelé a básník Adolf Heyduk o kůrovcovi v poemě Dřevorubec dokonce veršoval. Teskně želel vykácených holin - „které - ach já vím - snad nikdy již se nezacelí" - a „vzhůru nad jedle" šlehajících plamenů, ve kterých hořely napadené kmeny, „kde v kukli zavitý měl zhynout zlý zákeřník ten, kůrovec".
První zprávy o přemnožení kůrovce (správně zoologicky lýkožrout) na našem území pocházejí z konce 18. století. Ve 20. a 30. letech století následujícího zasáhl Jeseníky, ovšem šumavská kalamita zastínila všechny předešlé. Všechno to začalo 7. prosince 1868 polární září na západním obzoru, po které přišla vichřice tak silná, že poškození unikla jen málokterá šumavská došková střecha. Podle studie Josefa Jelínka Větrná a kůrovcová kalamita na Šumavě z let 1868 až 1878 padlo už tehdy na schwarzenberském vimperském panství k zemi zhruba 2,5 procenta stromů - v naprosté většině smrků. Ještě hůř (5,6 procenta) bylo na thun-hohensteinském zdíkovském velkostatku.
Celý článek najdete zde.
